Vítejte na mém blogu. Najdete zde mé ohodnocení knih,které jsem přečetla a mé povídky. Ráda také fotím,takže také nějaké fotky a popřípadě nějaké soutěže. Nejspíš mě najdete i nějakou grafiku a mé kreslené výtvory. Upozorňuji,že vše na tomto blogu je mé tvorby (krom layoutu) a je zakázáno cokoliv kopírovat! Snad vám pomůžu s vybíráním knih a také s různými radami (možná i včetně receptů) které na tomto blogu budou někdy i s video návodem.

Ti, kteří nepoznali světlo

11. února 2012 v 13:58 | Val |  Témata týdne
Někteří z nás se bojí tmy a někteří si ji užívají. Já to mám tak nějak na půl. Ven chodím nejraději za tmy, protože je všechno takové...hezčí a tajemnější. Ale samozdřejmě i ta nejzanedbanější vesnice má pouliční osvětlení a tady je řečeno "Tma jako v pytli". Když jsme byly s kamarádkou menší a já jsem spala u ní doma (v zimně) hrály jsme si v noci na schovávanou (za tmy) a také jsme chodily na tzv. Bobříka odvahy, tak jsme tomu říkaly. Vzaly jsme si baterku a v noci se vydaly do lesa, protože kamarádka bydlí v hájence v lese. Ale opět jsme měly baterku, takže tady se asi mluví o něčem jiném. Tma jako v pytli je asi tam, kde opravdu není žádné světlo.

Ve tmě se orientujeme pomocí jiných smyslů, hlavně pomocí sluchu a hmatu a právě tak se orientují ti, kteří nepoznali světlo. Nemluvím o upírech, nebo jiných temných bytostech, ale o nevidomých lidech. Tihle lidé musí být nanejvýš opatrní, aby třeba do něčeho nenarazily. Pro nás je zrak naprostou samozdřejmostí, ale co pro ně? Nevím, kdo je na tom hůř, jestli ti, kteří se slepí narodí nebo ti, kteří oslepnou například kvůli ohni. Řekla bych však, že horší to mají ti druzí, protože vědí, jaký je svět a také vědí, že už ho nikdy neuvidí. I když ti první vůbec nevědí, jaký svět je,tak nevím,no.

Je normální, bát se tmy, ale jsou tři způsoby, jak se jí bát:

1.) Klasický strach ze tmy, který máme nejčastěji z hororů. Večer zhasneme a běžíme do postele, protože se bojíme, že by nás zakousl nějaký upír (to jsem trochu přehnala, že? :D ). Ale upřímně-když máme zamčený dům a zavřená okna, myslím, že se nemusíme ničeho bát.

2.) Tohle není až tak strach ze tmy, ale spíše z přepadení, které s ní souvisí. Například, když jdete v noci z nějaké oslavy potemnělým parkem, kde kdo tam může být a ublížit vám. Ano, tenhle strach je oprávněný. No představte si, kdyby jste šli tím stejným parkem například ve dvě hodiny odpoledne. Byl by plný lidí a světla a ted si vemte, že by někdo vyskočil zpoza stromu a šel na vás s nožem. Nejspíš by vyhořel. Pro zločince je ideální noc.

3.) Třetím způsobem také nemyslím klasický strach ze tmy, ale strach z oslepnutí a ten má asi každý. Určitě neznáte nikoho, kdo by neměl. Je strašné ohluchnout, nebo ztratit hmat (pokud to jde :D ), ale asi nejhorší je oslepnout. Když si například slepý najde přítele/přítelkyni, slyší sice její hlas, ale nikdy se jí nepodívá do tváře.

To je asi všechno, co jsem chtěla říct, tak se mějte :) .
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | Web | 11. února 2012 v 14:17 | Reagovat

Hezký článek. Je pravda, že slepý žijí v eustálé ve tmě... to je opravdu hrozná představa..

2 Blondie Trying-to-write Blondie Trying-to-write | Web | 11. února 2012 v 14:57 | Reagovat

Tak podle tebe trpím strachem číslo 1 :D Taky mám pořád prdy z toho jak koukam na blbosti v televizi :D

3 Veronie Zet Veronie Zet | Web | 11. února 2012 v 15:20 | Reagovat

Hezky napsaný..myslim že troim uplně všemi strachy:DD A jinak máš moc pěknej blog, taky píšu,  kdyžtak koukni:)

4 Mišulka Mišulka | Web | 11. února 2012 v 15:32 | Reagovat

Hezky napsané. Já si nedokážu představit, že bych neviděla. Nosím brýle, a bez nich jsem tak trošku slepá, ale kdybych neviděla vůbec bylo by to pro mě děsné :/

5 Neriah Neriah | E-mail | Web | 12. února 2012 v 13:51 | Reagovat

Nemyslím si, že ten, kdo nevidí, automaticky vidí tmu. Já jsem od narození nevidomá, ale mám světlocit, tudíž o tom moc nemůžu mluvit, ale někteří známý tvrdí, že ačkoliv nevidí ani to světlo, nevidí zároveň ani tmu, ani černou, jak si někteří myslí. Fakt nevím, tohle posoudit, dokud člověk nezažívá, prostě nejde a pro mě je nepředstavitelné přijít i o ten světlocit, protože při orientaci je to dokonalý pomocník.
A ono se nedá říct, jaké postižení je horší. Vozíčkář ti řekne, že je rád, když nechodí a má zrak, hluchý ti řekne, že ztratit zrak je nepředstavitelné a nevidomý se zase děsí toho, že by už nikdy nic neuslyšel...
Myslím, že je to dáno prioritami člověka - já se na sluch spoléhám, neslyšící zase třeba odezírá ze rtů při mluvení a vozíčkář se může třeba kochat krásou kolem sebe, když už nemůže běhat a radovat se z pohybu...
A každý zdravý člověk bude každé postižení považovat za tragédii. Lidi ale nad tím většinou moc nepřemýšlí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama